dnes je 21.11.2024

Input:

Prokazování nároku na odpočet úroků z hypotečního úvěru - judikát

4.11.2019, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

2019.22.10
Prokazování nároku na odpočet úroků z hypotečního úvěru – judikát

Ing. Jiří Šperl

Pokud podává poplatník – fyzická osoba přiznání k dani z příjmů samostatně a uplatňuje některou z položek nezdanitelné části daně, není nijak výjimečné, že správce daně následně požaduje k doložení oprávněnosti uplatněné částky předložení dalších dokladů a důkazních prostředků. V daném případě se jednalo o úroky z hypotečního úvěru, kdy byla mimo jiné řešena otázka, zda rozsah dokumentů předkládaných zaměstnancem zaměstnavateli pro prokázání nároku na uplatnění úroků z hypotečního úvěru stanovená v § 38l ZDP, zákona o daních z příjmů, je aplikovatelná i na osoby podávající daňové přiznání a dále se jednalo o posouzení určitosti výzvy správce daně. Fyzická osoba uplatnila v daňovém přiznání jako odčitatelnou položku od základu daně úroky z hypotečního úvěru a k přiznání doložila smlouvou o úvěru, potvrzením Hypoteční banky, a. s., o částce úroků zaplacených v uplynulém kalendářním roce, a listem vlastnictví ohledně nemovitosti, na níž byl hypoteční úvěr poskytnut. Správce daně ji vyzval k prokázání, že úvěr byl použit na účely stanovené zákonem o daních z příjmů. Na výzvu fyzická osoba odkázala na již předložené doklady a na základě toho správce daně nárok na odpočet úroků neuznal. Odvolání odvolací orgán částečně vyhověl a uznal část úroků použitých na rekonstrukci.

Žalobu proti rozhodnutí o odvolání Krajský soud zamítl.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 103/2018 - 41 ze dne 6. září 2019, publikovaného na www.nssoud.cz

Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil, že žaloba obsahuje následující námitky:
(1) postup správce daně a žalovaného, kteří činí rozdíly mezi daňovými subjekty podávajícími daňové přiznání prostřednictvím svého zaměstnavatele oproti subjektům, kteří jej podávají samostatně, představuje neodůvodněné zvýhodnění jedné skupiny daňových poplatníků;

(2) z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a bankou je patrné, že doplňková část úvěru byla poskytnuta pro bytové potřeby, a proto závěr žalovaného, který tvrdí opak, je nesprávný;

(3) stěžovatelka oprávněnost čerpání úvěrových prostředků prokázala již bance, jelikož v opačném případě by jí banka nevydala potvrzení o celkové výši úroků jako položce snižující základ daně dle § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a

(4) stěžovatelka předložením zákonem požadovaných písemností unesla své důkazní břemeno, a proto bylo na správci daně a žalovaném, aby tyto dokumenty zpochybnili.

Napadený rozsudek obsahuje pouze vypořádání námitky týkající se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Krajský soud k této námitce uvedl, že výzva správce daně i přes jistou obecnost odpovídala na otázku, jakou konkrétní okolnost nemá správce daně za prokázanou, a obsahovala také informaci o tom, jakými důkazními prostředky může stěžovatelka pochybnosti správce daně odstranit.

Ke zbylým žalobním námitkám se však krajský soud nevyjádřil, což představuje zásadní pochybení, které způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že správce daně ve výzvě naznačil svoje pochybnosti. Nevysvětlil však, z jakého důvodu mu tyto pochybnosti vznikly a v čem konkrétně spočívají (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016, č. j. 8 Afs 76/2015 – 58). Ve výzvě je pouze uvedeno, že součástí spisového materiálu nejsou veškeré podklady prokazující oprávněnost nároku na snížení základu daně.

Nahrávám...
Nahrávám...