Povinnosti před pracovní cestou

10.4.4

Povinnosti před pracovní cestou

Ing. Karel Janoušek

Na pracovní cestu může zaměstnance vyslat pouze jeho zaměstnavatel, a to po dohodě s ním. Takovýto souhlas může, ale nemusí být v pracovní smlouvě. Souhlas zaměstnance nemusí být ani písemný. Má se dokonce za to, že pokud zaměstnanec na pracovní cestu nastoupil, souhlasil (tzv. mlčky) s vysláním na tuto cestu. K vyslání na cestu mimo pravidelné pracoviště v rámci sjednaného místa výkonu práce souhlasu zaměstnance není zapotřebí. Před vysláním na příslušnou cestu zaměstnavatel (nikoliv zaměstnanec) určuje podmínky jejího konání. Musí tak učinit i před cestami, které sice pracovními cestami podle § 42 ZP nejsou, ale pro účely cestovních náhrad se za takovéto cesty považují. Jde o cesty k výkonu práce mimo místo pravidelného pracoviště a o mimořádné cesty v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště (dále jen pracovní cesta).

 NahoruPovinné podmínky

Podle § 153 ZP musí zaměstnavatel předem písemně určit zejména:

• dobu a místo nástupu a ukončení cesty,

• místo plnění pracovních úkolů,

• způsob dopravy,

• způsob ubytování.

Při stanovení podmínek konání pracovní cesty je zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.

Jsou-li práva zaměstnance na cestovní náhrady nezpochybnitelná, nemusí uvedené podmínky stanovit předem písemně. Jestliže však na tom zaměstnanec trvá, musí tak písemně učinit. Písemné určení podmínek je vhodné vždy, když má zaměstnanec na pracovní cestě použít soukromé vozidlo.

 NahoruMísto nástupu a ukončení pracovní cesty

Místem nástupu na pracovní cestu i místem jejího ukončení může být kterékoliv konkrétní místo, které určí zaměstnavatel zaměstnanci před pracovní cestou, tj. např. pravidelné pracoviště zaměstnance, sídlo firmy, místo bydliště nebo pobytu zaměstnance, místo, kde se zaměstnanec před nástupem na pracovní cestu bude nacházet, ale i jiné místo). Toto místo určuje zaměstnavatel, nejde o dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zaměstnavatel je však přitom povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.

Místo nástupu i ukončení pracovní cesty je nutno stanovit zcela konkrétně a jednoznačně, např. adresou bydliště či pobytu, příp. jiným, nezaměnitelným způsobem, jako např. sídlo firmy apod. Nestačí uvést jen název obce.

 NahoruDoba trvání pracovní cesty

Pracovní cesty mohou mít různou dobu trvání – hodinu (i méně), či více hodin anebo několik dnů, týdnů či měsíců. V průběhu kalendářního dne může být vykonáno i více pracovních cest. Doba trvání pracovní cesty je doba od nástupu na pracovní cestu v určeném místě až do doby návratu z pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty vč. doby výkonu práce v místě výkonu práce. Tuto dobu stanoví zaměstnavatel jako čas předpokládaného zahájení pracovní cesty odchodem zaměstnance z určeného místa nástupu na pracovní cestu a předpokládané doby trvání pracovní cesty anebo času návratu z pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty. Za součást pracovní cesty nelze považovat cestu vykonanou ze soukromých důvodů z jiného než určeného místa nástupu na pracovní cestu apod. Obdobně je nutno postupovat při ukončení pracovní cesty.

Při pracovní cestě se nemění zaměstnavatelem stanovené anebo sjednané rozvržení pracovní doby. Zaměstnanec tak může při pracovní cestě, podle podmínek pracovní cesty, během řádné pracovní doby buď vykonávat zaměstnavatelem stanovenou práci, anebo může část či celou pracovní dobu strávit jinak než výkonem práce, tj. např. jízdou v dopravním prostředku, čekáním apod. Doba, po kterou během pracovní doby nevykonává práci, se považuje za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Pokud však zaměstnanci vlivem způsobu odměňování mzda nebo plat ušla, přísluší zaměstnanci za dobu překážky v práci na straně zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku (viz § 210 ZP). Za čas strávený na pracovní cestě mimo řádnou pracovní dobu zaměstnanci žádná náhrada mzdy či platu ani jiná náhrada nepřísluší, nejde-li o práci přesčas.

 NahoruZpůsob dopravy

Také způsob dopravy je povinen zaměstnavatel určit před nástupem zaměstnance na pracovní cestu. Takovouto dopravou může být např. použití služebního auta s řidičem, služebního auta řízeného tzv. referentsky příslušným pracovníkem, jakýkoliv dopravní prostředek veřejné hromadné dopravy (místní hromadná doprava, autobus, vlak, letadlo, loď), taxislužba, jiný dopravní prostředek (kolo, sněžný skútr apod.). Zaměstnanec může také pracovní cestu uskutečnit pěšky.

Zaměstnavatel také může zaměstnance požádat, aby jako dopravní prostředek použil silniční motorové vozidlo, které zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestu neposkytl (dále jen soukromé vozidlo), tj. např. vozidlo, které je vlastnictvím zaměstnance, vozidlo, které si zaměstnanec vypůjčil, pronajal, nebo ho používá na základě smlouvy o výprose.

Oprávněným zájmem zaměstnance bude např. povolení dopravy taxislužbou z bydliště zaměstnance, které se nachází např. na okrajové části města (anebo mimo ně) v noci (kdy je značně omezena MHD), např. na autobusové anebo vlakové nádraží (zastávku), ze kterého odjíždí spoj veřejné hromadné dopravy, který má zaměstnanec jako dopravu na pracovní cestě, podle rozhodnutí zaměstnavatele, použít.

 NahoruUbytování

Další podmínkou, kterou je zaměstnavatel povinen před pracovní cestou určit, je způsob ubytování. Způsob ubytování může určit zaměstnavatel také ve vnitřním předpisu. Pak je toto rozhodnutí platné pro všechny zaměstnance a všechny pracovní cesty. Zaměstnavatel může určit druh ubytovacího zařízení, jeho kvalitu, cenovou relaci apod.

Kromě uvedených podmínek může zaměstnavatel stanovit další podmínky konání pracovní cesty.

 NahoruStanovení podmínek konání pracovní cesty

Při stanovení podmínek konání cesty je zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Obecné, pro všechny zaměstnance platné podmínky přitom mohou být uvedeny např. ve vnitřním předpisu zaměstnavatele (směrnice, příkaz ředitele), specifické podmínky mohou být uvedeny na tiskopisu cestovního příkazu anebo v jiném dokumentu (zápis z porady, příkaz k jízdě služebním vozidlem apod.). Používání uvedených, ani jiných tiskopisů týkajících se pracovních cest není nařízeno žádným obecně platným předpisem a nemusí být používány. Je pouze na zaměstnavateli, jakou vhodnou formu stanovení podmínek pro konání pracovní cesty a pro její vyúčtování sám zvolí. V řadě případů bude stačit např. vhodně upravená evidence docházky, při používání služebních vozidel vhodná kniha jízd či jiný záznam o provozu vozidla apod.

Jsou-li, vzhledem k okolnostem, práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelná, nemusí zaměstnavatel před pracovní cestou podmínky určit písemně. Pokud však přesto zaměstnanec na jejich písemném stanovení trvá, musí zaměstnavatel podmínky písemně…